Lov štik na Ålandech

Již potřetí v řadě jsme na přelomu dubna a května vyrazili navštívit finské Ålandy na lov štik. Nejsme žádní masaři, jde nám převážně o rybářský zážitek a relax. Vyrazili jsme ve čtyřech, jako zatím pokaždé, a to v loňské sestavě – Marian, Karel, Petr a já. V několika příspěvcích bych se rád podělil o zážitky z „dovolené“. V tomto vzpomenu na cestu tam.

Cesta tam

Cesta tam je docela zběsilá, tedy aspoň pro takové lidi, co jezdí denně maximálně 50 km do práce. Patřím mezi ty otrlejší, ale i tak to není úplně procházka růžovým sadem. Po cestě jsou dva trajekty – první z Rostocku (Německo) do Trelleborgu (Švedsko), a druhý z Kapellskäru (Švédsko) do Mariehamnu (Ålandy).

Z domů do Rostocku to máme nějakých 733 km – což lze odhadnout na 7 hod jízdy. Na takovou vzdálenost je dobré si dát rezervu, a když trajekt odplouvá v 16:30 (kde stačí být tak 30 min předem) si dát raději 2 hod rezervu a ještě počítat s pár zastávkami na toaletu (občerstvovat se můžeme za jízdy v autě). Takže jsme vyrazili v sedm hodin – už v Praze se nám rezerva hodila, protože jsme na D11 stáli daleko před Shellkou. Příjezd do Prahy byl totálně ucpaný z důvodů stavebních úprav na Černém mostě. Po více jak hodině se nám podařilo dostat do míst, kde rovně vede cesta směrem do IKEA a protáhnout se Prahou touto částí – pak už to směrem na Ústí šlo (když jsme se otočili u Makra, protože od OC Černý Most se nedá napojit). Počasí na cestu ideální – 12 °C, lehce pod mrakem. Další komplikace jsme již nezaznamenali.

Trajekt připlouvá do Trelleborgu kolem 22:30 – věřte, nebo ne, ale těch šest hodin trvá nekonečně dlouho. Vloni jsme jeli se společností Stena Line, to byl větší trajekt i s prostory pro zábavu, letošní plavba s TT Line se však dala srovnat s jízdou v nákladním vlaku. Nemá moc smysl si brát kajutu, čím víc se blížíme na sever, tím déle je vidět, takže se stmívá až tak kolem 21:30, a spát se nám samozřejmě nechce. Posedáváme tak v restauraci, probíráme plány a popíjíme jedno pivo – nikdo nechce přijít o „papíry“. Když jsme u toho řidičského průkazu, tak jen perlička z loňska – to kolega až na trajektu (do té doby v rámci cesty na sever neřídil) zjistil, že má řidičské oprávnění tak trošku propadlé 🙂

Po sjezdu z trajektu ve Švédsku jsme hned padli do oka místním policistům – cestujeme totiž VW Caravelle, což je zjevně ideální vůz na ilegální transport uprchlíků. Vše proběhlo v pořádku a dopadli jsme dobře. Mnohem lépe, a to už trošku předbíhám, než naši jedni kolegové (neznáme je, ale jeli do stejného kempu jako my), kteří museli vůz na švédském území dvakrát vyložit a naložit – nepříjemné.

Trajekt z Kapellskäru odplouvá ve 12:30, což je docela špatně. Máme před sebou totiž 760 km, které se dají zdolat za necelých 8 hod – maximální povolená rychlost ve Švédsku, až na výjimky, je 110 km/h. To značí, že budeme na místě už v 06:30, a pak šest hodin čekat. Strašná představa – v loňských letech jsme také čekali, ale nebylo to tak hrozné. To je tak, když se mění jízdní řád. Při představě čekání, s unavenýma očima po noční jízdě, v přístavu, jsme v půlce cesty, ještě před jezerem miniaturních rozměrů s názvem Vättern, na 3 hodiny zastavili a spali. Jak je Caravelle velké auto, pro osm lidí, a to jsme jeli bez zadní řady sedadel, kvůli zavazadlům, tak spát se v něm na zadních sedačkách v sedě fakt nedá. Už nikdy!

Noční jízda Švédskem, hlavně okolo jezera, byla stejná jako v loňských letech – maximálně 4 °C – ideální. Když jsme se blížili ke Stockholmu, teplota atakovala bod mrazu – což na nových, týden starých, letních gumách, bylo prima. Pronesl jsem, že dokud není sníh, tak to nevadí, a kde ten by se tu vzal – bylo sucho. Na 100km cestě ze Stockholmu do Kapellskäru už bylo vše jinak. Teplota sice stoupla na 1 °C, ale… začalo sněžit, a to vcelku hustě – viditelnost byla rázem tak 50 m. To už jsem tak klidný za volantem nebyl 🙂

Kolem půl desáté jsme dorazili do přístavu a čekali na další trajekt. Probíhá další várka dospávání na „anatomických“ sedačkách – určitě bych se mohl živit i jako kouzelníkův asistent a spát třeba v krabici a pak se nechat rozřezat. Naloďujeme se a odplouváme. Nemohu opomenout snídani formou švédských kuliček, z toho už jsem si za ty roky udělal tradici 🙂 Cesta trajektem do Mariehamnu trvá přibližně dvě hodiny. Ålandy jsou však v jiném časovém pásmu, takže nepřiplouváme ve 14:30, ale v 15:30 místního času.

Do kempu nám zbývá 25 km, nikdo už nechce nic jiného vidět, než kemp, vybalit, jít na lov štik – alespoň na hodinku, dvě – a pak upadnout do kómatu po téměř dvoudenní cestě na lůžko v naší útulné chaloupce. Ono se o ničem jiném, alespoň řidičům, nezdá – Karel odřídil cca 300 km ve Švédsku, já zbytek.

Jak to bylo s lovem, vařením, kdo chytil největší rybu, jaké bylo počasí, co jsme si vezli v autě navíc a nikdo jiný to neměl, a jaká byla cesta domů? To vše se dozvíte v následujících příspěvcích, které budu přidávat.